Strachy nás nemusí ovládat

Sedím v letadle a pozoruji z malého okénka mraky, jak pomalu a rozvážně plynou. Hluboko dole je blankytné moře, na kterém pluje velká kontejnerová loď. Z letadla vypadá jako maličký model, který si sběratel může vystavit do vitrínky. Kdybych stála v přístavu, viděla bych obrovský kolos.

**Uvědomila jsem si, jak nás v životě silně ovlivňuje úhel pohledu.** Z mé současné perspektivy je loď něco malého, zanedbatelného. Kdybych však byla dole v malé rybářské bárce a ona by plula kolem mne, vyvolalo by to ve mně emoce — strach, napětí nebo vzrušení. Vše záleží na úhlu pohledu a také na tom, co nás rodiče, učitelé a další lidé v útlém dětství naučili.

## Vzorce chování a strach

Maminka dítěte, které žije ve vesničce v džungli, jej svým chováním naučí, že pavouk je užitečnou součástí přirozeného společenství. Maminka ve městě může své dítě naučit strachu z pavouka svým vyděšeným chováním. A tak i když není reálný důvod mít strach, máme ho — podvědomě kopírujeme chování, které nám rodiče ukazovali v útlém věku.

Není to jen o pavoucích a lodích. Je to o celém životě, o tom, jak se v našem podvědomí zakořenily strachy a vzorce chování, kvůli kterým raději jdeme po vyšlapané cestě a odmítáme se podívat doprava či doleva.

> Potom se nemůžeme divit, že ve starším věku jsme velmi podobní svým rodičům — ne tolik zjevem, ale způsobem chování, které nám pak přináší naše životní postavení, zdravotní stav i celkové psychické naladění. A to přesto, že v mládí říkáme „nikdy nechci být jako moje matka, jako můj otec“. Otázka zní: co jsme udělali pro to, abychom nebyli?

## Strach ze změny nám většinou nedovoluje být jinými

Také jsem říkala, že nechci být jako moji rodiče. Dali mi život, vzdělání, vychovali mě s největší láskou, jakou mi mohli dát, a já jsem jim za vše vděčná. Už v mládí jsem se ale rozhodla, že půjdu jinou cestou — že v sobě najdu odvahu sejít z pohodlné cestičky a najít tu svoji.

**Cesta to nebyla lehká. Prvotní bylo reálně vidět všechny své strachy a omezení a přiznat si je.** Protože pokud je nevidíte, vlastně nevíte, s čím pracujete. Pak už jen začít.

Prošla jsem řadou úskalí, několikrát se odrážela ode dna, ale vždy věřila, že to, co se děje, je jen pro mé dobro — i když v danou chvíli to tak nevypadalo.

Na mé cestě mi hodně pomohli lidé, kteří z vyšlapané cestičky sešli dávno přede mnou. Dali mi vždy jen indicii a bylo na mně, zda ji přijmu.

Hodně mi pomohly také meditace. **Meditace je práce a trénink.** Není to jen si jednou za čas lehnout a relaxovat. Je to každodenní práce, stejně jako když trénujete na sportovní výkon. Pokud meditujete denně alespoň čtvrt hodiny a správným způsobem, výsledky se dostaví brzy.

> Meditovala jsem několik let a při meditacích intenzivně, z celého srdce, dělala odpuštění a propuštění — pro svou rodinu, pro přátele i pro sebe. Pracovala jsem na hlubokém odpuštění sobě samé a přijetí sebe sama. Výsledky byly vidět každým dnem — u meditace dělané ze srdce, ne z hlavy.

**Postupem času se můj život úplně změnil.** Uvědomila jsem si, že v sobě už nemám strachy. Pociťuji hlubokou důvěru a lásku k životu. Vím, že se strachy se dá velmi účinně pracovat. **Jen je potřeba najít v sobě silné odhodlání sejít z vyšlapaných cest, podívat se svému strachu zpříma do očí, smířit se s ním a pak jej láskyplně pustit.**

## A proč to vlastně píši?

Dvacet let jsem pracovala s lidmi a jejich zdravím přírodní cestou — s bylinami, minerály, vitamíny. Radila jsem jim, jak pracovat se svým tělem i psychikou. Poslední roky vnímám velkou změnu. **Pokud klienti pouze užívají byliny a nezapojí do svého procesu i práci s podvědomím a psychikou, výsledky nejsou významné a potíže se vracejí s čím dál větší intenzitou.**

> Jako by bušily na dveře a křičely: „Jsem jen zhmotněný projev tvého podvědomí, tvých strachů, pocitů křivd a nenávisti. Podívej se na mě, postav se ke mně čelem a zpracuj mě!“

Jsem tady pro vás stále. Jen hledám tradiční postupy a přístupy k práci s psychikou i mimo hranice naší vlasti. Kladu si otázky, proč máme my v Evropě tolik psychických obtíží a proč často nedokážeme překročit své ego a uvolnit své strachy.

Odpovědi nacházím u tradičních léčitelů v Mexiku a v Peru. Tito lidé žijí v souladu s přírodou a využívají postupy a rituály, které je naučili jejich předci. Důležitá je pro ně rodina, příroda, a umí žít tady a teď.

Cestování přináší jiný úhel pohledu, pomáhá odbourat strachy a učí přijímat život takový, jaký je — s pokorou a láskou.